Běžná směna

7. leden 2010 | 17.42 |

Běžná směna
     Běžná směna všedního dne. Mechanicky ukládám infúzní sety do zásuvek, myšlenky mi však lítají úplně někde jinde. Mary je naprosto fantastická, naše rande proběhlo před dvěma dny a žiji z toho dodnes. Bylo to krásně strávené odpoledne v parku, bavili jsme se skoro o všem, jako bychom spolu byli léta. Musím bez ní vydržet ještě další dva dny, protože se nám nějak nedaří sladit pracovní program s volnem. Já dělám sanitáře v nemocnici, ona pracuje jako servírka v jedné kavárně. Jsem do ní tak zamilovaný, že jsem si dokonce koupil časopis Café and café a po večerech studuji rozdíly mezi brazilskou a chilskou kávou, abych mohl Mary ohromit svým rozhledem.
          Z přemýšlení mě vytrhl rachot vozíku jedoucího po chodbě. Skrz prosklené dveře je vidět jak vezou pacienta z operačního sálu na probouzecí pokoj. Tam si pár hodin poleží, než ho odvezou na pooperační JIP.
       "Johne, na ambulanci potřebují odnést krevní odběry, skočíš tam?", ptá se mě staniční sestra v perfektně vyžehleném úboru. Bez odmlouvání odkládám krabici a mířím směrem k ambulancím o patro níž. Vždycky chtějí všechno hned, ale vzhledem k tomu, že pracuju na urgentním příjmu, tak je to většinou opravdu akutní, takže prodlevy se zde netolerují.
         Doktoři jsou zde absolutní profesionálové, rychlí, chytří, ambiciózní. Někdy mám pocit, že jsou to spíš dobře fungující stroje, protože jako lidem, jim něco chybí. Jsou často sprostí, nervózní a trochu jim uniká normální život. Většina z nich neví co s penězma, ale jsou buď rozvedení nebo v nefungujících manželstvích, s problémovými dětmi, a ani jejich pes je neposlouchá. Tak třeba doktor Muabi, hledal štěstí v Americe, ale  našel pouze spoustu práce, protože tady v nemocnici tráví i víkendy a v posledních dnech tu i přespává, což je veřejným tajemstvím, protože ho přítelkyně vystěhovala ze společného bytu. Našla si někoho jiného, někoho, kdo tráví víc času s ní, kdo neodbíhá od večeře pokaždé když zazvoní pager, s kým si může naplánovat dovolenou nebo svátky, aniž by to musela den před odjezdem rušit, protože přítel nedostal volno z práce. Z předchozího manželství má syna v pubertě, kterého spíše obtěžuje trávit čas se svým otcem a vlastně mu vyhovuje, že je táta pořád v práci. Poslední tři roky si pamatuji, že si dobrovolně bral služby na vánoční svátky, aby se vyhnul nepříjemnému dělení času mezi původní rodinu a současnou přítelkyni, teda teď už asi expřítelkyni.

          Když jdu směrem k ambulancím, je to někdy jako opičí dráha. Tu uskočit rychle jedoucímu vozíku s pacientem, tu se vyhnout téměř letící sestře vezoucí kardiostimulátor, tu rychle otevřít lítačky projíždějícímu týmu lékařů s akutním pacientem. Všechny dveře jsou opatřeny skleněnými průhledy, za kterými je často vidět absolutně sehraný tým lékařů a sester jak téměř nehlučně zachraňují lidský život, jak cinkají nástroje, pípají přístroje, jsou slyšet zkrácené příkazy lékařů, automatické odpovědi sester a celý ten koncert spěje k jedinému cíli – obnovit porouchanou tělesnou schránku, která selhává.  
        Nikdy jsem se nebál krve ani pachu nemocnic, spíš mě vždycky něco k tomuhle zvláštnímu světu táhlo. Ale zase jsem nikdy nebyl tak dobrý žák, abych studoval medicínu. Dělal jsem v životě víc profesí, ale nakonec jsem skončil tady, jako pomocná síla v nemocnici, taková holka pro všechno. Ale práce mě baví, je docela dobře placená a často jsem součástí nebo alespoň pozorovatelem velkých věcí, které se nevidí nikde jinde. Vidím tady velmi vypjaté situace, kdy se hraje o vteřiny, silné emoce, vyslechnu si spoustu lidských osudů, když je chvíle klidu. Ale to bývá málo.
        Bydlím nedaleko nemocnice, takže usínám i vstávám za zvuku houkajících sanitek, do práce jezdím v metru se stále stejnými lidmi, kteří míří stejným směrem k obrovské bráně nemocnice. V civilu vypadají téměř všichni zdravotníci zcela nenápadně a skromně, ale jsou to lidé velkých duší. Ano, věřím na duše. Když mi před léty umřela moje babička, kterou jsem miloval, byl jsem shodou okolností u jejího posledního vydechnutí. Zemřela doma. Když vydechla naposledy, všiml jsem si jak se po chvíli zachvěla záclona naproti, ač všechna okna byla zavřená. Jsem přesvědčen, že to byla její duše. Vstal jsem a otevřel okno, aby její duše mohla vzlétnout. Od té doby to dělám i na našem oddělení, když někdo zemře. Nenápadně otevřu lítací dveře, aby si duše mohla najít cestu směrem ven. Díky tomu mám na oddělení přezdívku Pan Dušička.  
      Mávnu rukou na pozdrav Eli, která sedí za stolem se sluchátky na uších, a slyším jak přijímá hovor ze sanity, která si to míří přímo k nám a veze akutního pacienta. Mechanicky naučenými otázkami zjišťuje stav pacienta, čas příjezdu a rychlostí blesku pak posílá přijatou zprávu dál, kdy po nemocnici se rozjíždí svolávací systém telefonů a pagerů, a shání se nejvhodnější tým na ošetření daného typu onemocnění. Při tom všem se však na můj pozdrav stihne usmát, je to pro ni rutina, ostatně jako vše co děláte denně.
        Potkávám Thomase, jak připravuje na příjem akutního pacienta kóji číslo tři, chystá léky, které s největší pravděpodobností budou lékaři potřebovat, nástroje, aktivuje přístroje, kontroluje stavy materiálů, je již oblečen v jednorázovém plášti s rouškou, aby vše při příjezdu pacienta proběhlo co nejrychleji. Při tom všem si stihne ještě zpívat svou oblíbenou rapovou písničku, což poznám podle toho jak rytmicky pokyvuje hlavou. Na konci chodby vidím, jak se sbíhají doktoři, po cestě jsou oblékáni do jednorázových plášťů, slyším typický zvuk nasazování gumových rukavic a jejich tlumený hlas, jak se o něčem baví. Je to vzrušenější hovor než obvykle, ale všichni už předem vědí co mají dělat.
         Z druhé strany chodby, přímo proti nim vráží do dveří vozík s pacientem, který byl před pár minutami nahlášen telefonicky Eli. Na pacientovi sedí rozkročen paramedik a za jízdy provádí masáž srdce. Kolem vozíku je asi 5 lidí, kteří vozík tlačí, jeden z nich drží v ruce kapající infúzi a jedou v poklusu do připravené kóje, ze které na ně mává Thomas. Otvírám druhé křídlo lítacích dveří, aby mohli vjet dovnitř a vzápětí za nimi dveře zavírám. Tam nemám co dělat, čím méně lidí se motá kolem, tím lépe. Ještě chvíli koukám přes prosklené dveře na sehranou práci doktorů. Zatímco paramedik provádí masáž srdce, ale je už značně unaven, nalepují pacientovi na hrudník elektrody kardiostimulátoru, paramedik náhle seskakuje z vozíku a aktivuje se přístroj.
           Všichni odstraňují ruce a bum...výboj 300J přímo do těla...hubené tělo pacienta se nadzdvihne v hrudníku. Sestry okamžitě dál pracují na pacientovi, kdy zavádí další kanylu do žíly, aplikují adrenalin podle pokynů lékaře, kteří mezitím sledují modrou linii na přístroji. Další pokyn, ruce nahoru a bum...další výboj...znovu prohnutí pacienta. Práce se nezastavuje a v dálce vidím přibíhat doktora Benhortha, našeho nejlepšího kardiochirurga na klinice. Jen jsem mrkl na minutku jak přibíhá doktor po chodbě a v kóji se mezitím  zcela změnil obraz.
           Nad pacientovým hrudníkem se nyní sklání dva lékaři, provedený řez na hrudníku je veden přesně, do hrudníku již pasují hrudní rozvěráky, kterým se roztlačují žebra. Právě v tuto chvíli vráží do dveří doktor Benhorth, bez svého klasického halekání "tak copak to tu máme", jakoby už věděl o co jde. Mlask, mlask, sestra v rychlosti nasazuje doktorovi sterilní rukavice a ten okamžitě vráží ruku do hrudníku pacienta. Začal ruční masáž srdce.
           Chtěl bych někdy zažít ten pocit, mít něčí srdce v ruce, rozpumpovávat ho a držet tak tím krev v oběhu a mít tak doslova život člověka ve svých rukou. Kecám, vlastně bych toto zažít nechtěl. Všiml jsem si, že uteklo už asi deset minut co jsem přišel dolů na ambulanci, takže bych si měl pohnout na dvojku, kam jsem původně mířil. To zas bude řečí, kde jsem.
           Naštěstí jsem zas tak pozdě  nepřišel, pacient byl zrovna ošetřen a odvážen na rentgen, dostal jsem zkumavky do ruky od sestry se slovy : "Biochemka statim". Otočil jsem se ve dveřích a rychlým krokem směřoval do laborky. Míjel jsem znovu trojkovou kóji a zvědavost mi nedala, abych nenahlídl dovnitř, jak vše pokračuje. Pořád se pracovalo ve stejném tempu, jen lékaři se v masáži vystřídali. Dá to asi práci, udržet člověka při životě, když už to tělo vzdalo. Šel jsem rychle do té laborky a vyřídil vše co bylo potřeba.
           Vrátil jsem se na oddělení, kde jsem dokončil rozdělanou práci a těšil na konec pracovní doby. Šel jsem si dát ještě sprchu, převlíkl se a před odchodem poslal sms Mary, že na ni myslím a těším až se za dva dny uvidíme. Procházím kolem sesterny, zahalekám na rozloučenou pozdrav a jdu ambulantním sektorem směrem k východu. Nedalo mi to, abych se nepodíval do trojky. Je to už hodina co jsem tam civěl naposledy, a zdá se mi to nemožné, ale doktoři tam ještě pořád jsou. Myslel jsem si, že už je to jiný pacient, protože tady se pacient nikdy nezdrží déle než 20 minut a je pak převážen dál podle stavu. Ale je to pořád ten stejný pacient, což poznávám spíše podle stejného týmu lidí kolem něj. V tomto stavu není člověk téměř poznat pod změtí hadiček, dýchacího přístroje a spousty lidí kolem něj.
             Vidím jak lékař vytahuje ruku z hrudníku a sundává si rukavice. Jasná známka toho, že je konec. Vypíná se nepříjemný zvuk přístroje. Všichni se na neznatelnou chvíli zastavují v práci jakoby drželi minutu ticha. Minuta je však v urgentní medicíně příliš dlouhá doba, takže to může být snad pár vteřin. Pak většina lékařů odchází vedlejším vchodem, jeden z lékařů odstraňuje hrudní háky a začíná zašívat hrudník. Mám v těchto chvílích zvláštní smíšené pocity, nevím jestli mám mít radost, že již skončilo pacientovo utrpení, nebo být smutný z toho, že skončil jeho život. Nenápadně otevírám dveře na malou škvírku, aby mohla vyletět duše.
           Ještě nějakou chvíli tam stojím a koukám na rychlé pohyby rukou lékaře. Teď už ale na rychlosti nezáleží. Po dokončení práce sestra přetahuje modravou plachtu přes pacienta, který bude převezen na patologii. Další část práce pak bude probíhat mimo kóji v podobě nezbytného papírování. Odcházím z nemocnice.
        Venku před bránou stojí větší skupina lidí, něco pokřikují, najednou jsem pochopil, že jsou to fotografové. Občas se stane, že v nemocnici leží nějaké slavné osobnosti, ale není to tak často. Většinou se vše daří utajit. Uhýbám z cesty sanitě vjíždějící do brány směřující zřejmě k nám. Prodírám se pak davem, který se minutu od minuty zvětšuje, zahlídl jsem i televizní kamery, no zítra jak přijdu do práce se určitě dozvím, která hvězda si zas nechala upravit oční víčka na plastice a pozvala si k tomu novináře, aby byla zase v kurzu.
       Za hodinu už sedím doma u stolu, zapínám televizi a chystám se zakousnout do narychlo uvařené večeře. "Zpěvák Michael Jackson byl dnes převezen do nemocnice, kde po několika hodinách snahy o záchranu jeho života, zemřel. Na místě je naše reportérka Gina Williamsová, Gino?", slyším jako z jiného světa hlas moderátorky. Zůstal jsem jako opařený s otevřenou pusou a vidličkou napůl cesty k mým ústům a zpětně si v hlavě vše přehrával.  Najednou mi došlo, čí duši jsem dnes pouštěl do nebe. Ať žije král...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář