Vánoce

7. leden 2010 | 17.39 |

Nezapomenutelné Vánoce
Napsala: Nikoletta
Počet slov: 2646
   "Pane bože, to je skvělá zpráva, Kate," vyjekla jsem, když mi moje sestra oznámila, že čekají s manželem dítě.
    Bylo to asi měsíc před Vánoci, byly jsme právě na párty jedné velké vydavatelské společnosti, kde bylo nespočet známých osobností, záplava pití a spousta ruchu.
    "Tak já budu mít neteř nebo synovce, to je úžasné," řekla jsem a s úsměvem jsem objala sestru. Mám ji velice ráda. Je starší než já a vždy jsem v ní viděla svůj vzor. Sestra je také jediná, kdo mi ještě z rodiny zbyl. Rodiče zemřeli před třemi lety při autonehodě a se zbytkem příbuzných se nestýkám. Nežijí v Americe a já jsem se s nimi zatím nikdy neviděla.
    "Budu si muset dojít pro něco k pití, aby to se mnou neseklo.Omluv mě."
    "To je v pořádku, Jane, stejně už bych měla jít, cítím se unaveně," řekla a ještě jednou mě objala. "Tak si užij zbytek večera!"
    "Jedno suché Martini s olivou, prosím," požádala jsem barmana a čekala, až pití přinese. Najednou se mi za zády ozvalo: "Megan, objednej mi, prosím, jednu minerálku. Děkuji."
    Otočila jsem se: "Ale já nejsem...."
    Větu už jsem nedořekla, můj puls byl nulový a zapomněla jsem dýchat. Hleděla jsem do těch nejnádhernějších hnědých očí, přes které padaly kudrnaté černé kadeře.
Pro Krista pána, to není možné, to je..... Michael Jackson.
    "Omluvám se, s někým jsem si vás spletl."
     Konečně jsem si uvědomila, že bych měla začít dýchat. Můj puls byl teď naopak tak rychlý, že jsem měla pocit, jako by mi srdce mělo prorazit hrudník.
    "To je v pořádku," dostala jsem ze sebe jen stěží.

    "Ještě jednou se omlouvám," řekl, usmál se a dal se na odchod.
    Přece ho teď nemohu nechat odejít. Je to můj idol už tolik let a já ho teď nechám takhle zmizet? To nejde.
    "Počkejte," zakřičela jsem.
Otočil se a díval se na mě.
     "Nedáte si přece jenom tu minerálku?"
    "Ano, rád. Jak se jmenujete?" usmál se. Myslela jsem, že tam na místě umřu.
    Ježiš, uklidni se, Jane! Odpověz mu. No tak dělej!!!
    "Řeknete mi to, nebo je to tajemství?"
    Pořád jsem na něj zírala, nemohla jsem si uvědomit, na co se mě zeptal. Ano, už vím, na jméno.Měla bych mu ho říct.
    "Jane."
    "Krásné jméno. Já jsem...."
    "Vím, kdo jsi..." přerušila jsem jeho větu. "Vlastně jsem tvoje fanynka."
    "To je milé. Jsem rád, že jsi při smyslech, vypadalo to, že omdlíš."
   On se na mě usmívá. Je tak milý. Kdyby jenom věděl, jak se mi podlamují kolena.
    "Dáš si tu minerálku....?" vzpamatovala jsem se konečně.
    "Ano, jistě."
    Sedli jsme si na bar a povídali si. Bylo to tak úžasné, jako kdybychom byli dlouholetí přátelé, tak jsme si rozuměli. Mluvili jsme snad o všem .......
    "Jane, vypadáš unaveně, nechceš odvézt domů?" zeptal se po půlnoci . "Je už pozdě."
     "Ano, děkuji," odpověděla jsem. Zvedli jsme se a šli k jeho limuzíně. Cesta domů uběhla tak rychle, jako celý společný večer. Musela jsem se na něj pořád dívat. Je tak hezký a ten jeho milý úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit, celý život jsem o tom snila, a teď se sen stal skutečností....
  
   "Jane, byl to moc krásný večer. Děkuji ti!" řekl, když jsme zastavili před domem.
   "Nemáš zač, i pro mě to byl moc krásný večer."
  Dívá se na mě, chce mě snad políbit?  blesklo mi hlavou .
   Než jsem stačila cokoliv udělat, začal mě líbat. Políbil mě tak, jako ještě nikdo před ním, byla jsem v sedmém nebi .
   "Dáš mi své číslo?" zeptal se, když mě konečně pustil ze své náruče. "Tady máš moje."
   "Ano, jistě," odpověděla jsem, vzala jsem si od něj vizitku a dala mu svou.
   "Zavolám ti." řekl, když jsem vystupovala z auta, potom odjel.
  Myslí,m že jsem zamilovaná!!! pomyslela jsem si.
   Když jsem přišla domů, moje spolubydlící, Laura, ještě nespala.
  "Tak co, jaké to bylo? Potkala jsi tam někoho?" vyhrkla na mě hned ve dveřích. Je vždycky strašně zvědavá.  "Vlastně ano, potkala, a nebudeš mi věřit, koho. Michaela Jacksona!"
   Jakmile jsem to řekla, úsměv z jejích rtů okamžitě zmizel. Proč nic neříká??? Možná jsem udělala chybu, měla jsem vědět, že jí to bude mrzet, je přece taky jeho fanynka a zbožňuje ho nade vše.
  "No tak, řekni něco, Lauro."
  "To jsi měla opravdu štěstí," řekla s chabým úsměvem. "Tak dobrou noc."
  "Dobrou," odvětila jsem a dívala se, jak zachází do pokoje. Bylo mi jí líto, ale byla jsem ještě pořád natolik omámená, že jsem to nemohla řešit. Položila jsem klíče a vizitku od Michaela na stolek do předsíně a šla si lehnout. Spát jsem ale nemohla, musela jsem na něj pořád myslet.
Je tak příjemný anádherně líbá...
 Nakonec se mi přece jen podařilo usnout.
   "Neviděla jsi tu vizitku od Michaela?" ptala jsem se ráno Laury, když jsem odcházela do práce.
   "Ne, neviděla," ozvalo se z kuchyně. Laura si zrovna kuchtila něco k snídani. Je dobrá kuchařka.
  "To je divné... No, nemám čas ji hledat, stejně už jdu pozdě do práce," zavolala jsem ještě mezi dveřmi a zabouchla.
  V práci jsem se nemohla vůbec soustředit,pořád jsem myslela jen a jen na něj. A takhle to šlo den za dnem.
Po několika dnech:
   "Haló," zvedla jsem v práci telefon: "Kdo je tam?"
   "Ahoj tady Michael. Jak se máš?" ozval se ten příjemný, melodický hlas na druhém konci. "Omlouvám se, že jsem nezavolal dřív, ale měl jsem moc práce. Nechceš dnes přijít ke mně na večeři?"
   Ještě, že nevidí, jak se červenám. Mám štěstí, že sedím, jinak bych už ležela...
  "Ano, moc ráda. A v kolik?" vyhrkla jsem.
  "Moje auto tě vyzvedne v půl sedmé u tebe před domem. Platí?"
  "Ano, jistě. Už se moc těším."
  "Já taky. Takže zatím ahoj."
  "Ahoj."
   Byla jsem velice rozrušená, bála jsem se a těšila zároveň. Domů jsem šla dřív, abych se stihla připravit. Přesně v půl sedmé zazvonil šofér u dveří, běžela jsem otevřít.
  "Dobrý večer, madam, můžeme jet?"
  "Ano, jen ještě malou chvilku."
  Laura nebyla doma, takže jsem jí napsala lístek, kde jsem, a zaklapala za sebou dveře.
Jeli jsme jen chvilku, ale mě to tak nepřipadalo. Měla jsem zvláštní pocit.
  "Ahoj Jane, jsem rád, že jsi tu..." přivítal mě Michael hned mezi dveřmi a něžně mě políbil.
 "Ahoj Michaele. Máš opravdu nádherný dům," musela jsem něco říct, abych se vzpamatovala. Byla jsem s ním, v jeho domě, bylo to jako pohádka.
  "Večeře už je připravená." Nabídl mi rámě a odvedl mě ke stolu.
 Jídlo bylo výborné a my si celou dobu během večeře povídali, ale když jsme se dostali k dezertu, Michael se na chvíli odmlčel.
  "Co se stalo?" zeptala jsem se.
  "Nechceš tu přespat?" navrhl s jemným úsměvem.
 "Cože?" Najednou jsem byla z té otázky zaskočená. V hlouby duše jsem si přála, aby se zeptal, ale nemyslela jsem si, že to opravdu udělá.
   "A-aano...." vykoktala jsem a v rozpacích  sklopila oči.
 Usmál se znovu: "To je skvělé! Pojď, ukážu ti tvůj pokoj, ale nejdřív tě trochu provedu po domě." Chytil mě za ruku a vedl mě po schodech nahoru.
 Měla jsem pocit, že se vznáším. Celý dům byl nádherně vyzdoben vánočními ozdobami a voněl po vanilce. Mačkala jsem mu ruku a stoupala po schodech nahoru.
Zastavil se u velkých bílých dveří a otevřel je.
  Bylo to tam tak nádherné, spousta místa, velký taneční parket....Vešli jsme dovnitř a on pustil hudbu. Hrála nádherná pomalá vánoční píseň.
  "Zatančíš si se mnou, Jane?" přišel ke mně a nabídl mi ruku.
 "Ano," řekla jsem a jemně vložila svou dlaň do jeho.
   Tančili jsme uprostřed pokoje, byla jsem v jeho náručí a cítila jsem se tak bezpečně a šťastně. Chtěla jsem, aby tahle píseň nikdy neskončila, ale mé přání se nesplnilo. Když píseň dohrála, Michael se na mě podíval.
   "Jane, musím ti něco říct." Pohladil mě po tváři a díval se mi do očí.
   "Co mi chceš říct?" tiše jsem se zeptala, když stále mlčel.
   " Víš, Jane, já.... nejsi mi lhostejná.... já, já myslím, že k tobě něco cítím,....já...."
  Dala jsem mu ruku na ústa. "Taky k tobě něco cítím, Michaele...."
   Opatrně přiložil své rty k mým. Nebránila jsem se, proč taky? Zajela jsem mu prsty do vlasů, byly tak jemné, tak hladké a on tak nádherně voněl. Vychutnávala jsem si každičký okamžik té chvíle. Pak jsem se ale odtáhla.
   "Je něco špatně?" zeptal se šeptem.
   "Ne, to ne, jen jsem ti chtěla říct, že je mi moc dobře..." usmála jsem se.
 Usmál se taky a líbal mě dál, cítila jsem, jak pomalu klesáme na podlahu, jeho ruce putovaly po celém mém těle, v duchu jsem křičela rozkoší....
  Když jsem se ráno probudila a otevřela oči, ležel čelem ke mně, ještě spal. Byli jsme v jeho ložnici, ani nevím, jak jsme se tam dostali..... Milovali jsme se a bylo to nádherné... Mohla bych se na něj dívat celé hodiny, ale musela jsem do práce. Tak jsem ho políbila na čelo, oblékla se, sešla dolů
a u hospodyně ještě nechala vzkaz, že už jsem musela odejít a nechtěla ho budit.
  Od té doby jsme byli pořád spolu a já věděla, že život už nemůže být lepší.
   "Miluji vánoční nákupy," řekla jsem Kate.
  Byly jsme v nákupním středisku a vybíraly poslední dárky, protože bylo pár dní do Vánoc.
   "Co myslíš, že mám koupit Lauře?"  zeptala jsem se jí.
  "Nevím, co má tvoje spolubydlící ráda," řekla sestra. "Víš, že ji nemám moc v lásce, připadá mi jako potvora."
  "Nemusíš ji hned takhle odsuzovat, vždyť ji opravdu skoro neznáš," hájila jsem Lauru.
  "Na to, abych o ní mohla říct, že je to mrcha, ji znám dobře," odsekla Kate a podívala se na hodinky: "Už bych měla jít."  Rychle jsme se rozloučily a Kate odešla.
 Spěchala jsem domů. Když jsem otevřela dveře bytu, uviděla jsem pánské boty. Že by tady Lauraněkoho měla?? Potichu jsem procházela kolem jejích dveří, byly otevřené...
  V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. To není možné! To je Michael a líbá se s mou spolubydlící.To ne!Tomu nevěřím. Hrnuly se mi slzy do očí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vyběhla jsem z bytu.
Jak mi to mohl udělat??? Celá ubrečená jsem bloumala po zasněžených ulicích, svíralo se mi srdce, ale zároveň se měla pocit, že se rozskočilo na tisíc kousků. Kolem mě chodili lidé, všichni spěchali za vánočními nákupy, ruce plné balíčků a tašek, byli tak  šťastní. Nemohla jsem se na to dívat. Sedla jsem si na lavičku v parku. Začalo sněžit. Byla mi zima, ale seděla jsem tam a přemýšlela, co budu dělat.... Mrzlo stále víc a víc, a tak jsem se vydala domů. Doufala jsem, že Michael odešel a Laura už spí. Byla jsem rozhodnutá se okamžitě odstěhovat, nemohla jsem tam už být.
  Vešla jsem do bytu. Byla tam sice už jen Laura,ale nespala.
"Ahoj, Jane, jak bylo na nákupech?" ptala se a usmívala se na mě.
 "Ty mrcho jedna hnusná, jak se na mě můžeš usmívat po tom, co jste mi provedli. To nemáš žádné svědomí?Je mi z tebe nanic!!!" křičela jsem na ni. Tvářila se udiveně. Ta to ale umí hrát!
"Víš, vrátila jsem se z nákupů už před třemi hodinami a viděla jsem vás." znovu se mi chtělo brečet.
 Ne, teď nesmíš brečet, řekla jsem si, musíš být silná!
  "Opravdu? Tak vidíš, alespoň ti to nemusím říkat. Už tě nechce!" odvětila posměšně. "Pamatuješ, jak jsi hledala tu vizitku? Vzala jsem ji já. Zavolala jsem mu pod záminkou, že připravujeme společnou večeři u nás doma. Když přišel, řekla jsem, že by ses měla vrátit každou chvíli. Nalila jsem mu víno a povídali jsme si. Pak jsem ho začala svádět...,nemohla jsem dovolit abys mi ho ukradla, je můj!" dívala se na mě s vítězoslavným pohledem.
  Už jsem nemohla zadržet slzy.
  "A nevypadalo to, že by se mu to nelíbilo," škodolibě dodala.
Jen jsem se otočila a nechala ji tam beze slova stát. Víc jsem nedokázala.
"Kdo to zvoní, takhle pozdě?!" ptala se Kate a otevřela dveře.
  Stála jsem tam já. Byla jsem zmrzlá na kost, celá mokrá od slz a v ruce jen kufr s oblečením.
  "Co se ti stalo, Jane? Proboha, pojď dál, jsi celá uplakaná!" vzala mě dovnitř.
  "Můžu u tebe nějaký čas bydlet? Nevím, kam jinam bych šla," řekla jsem potichu.
 "To víš, že můžeš, ale teď mi řekneš, co se stalo." Soucitně mě táhla do pokoje.
Řekla jsem Kate všechno. Od našeho prvního setkání s Michaelem, až po hádku s Laurou. Když jsem domluvila, Kate mně objala.
  "Měla jsem pravdu, je to mrcha," zašeptala napůl pro sebe.
  "Ano, měla jsi pravdu a já tě neposlouchala."
  "Tím se netrap. Běž si lehnout, musíš si teď odpočinout," řekla a odvedla mě do ložnice.
Nemohla jsem spát. Celou noc jsem probrečela, nechápala jsem, jak to jen mohl udělat...
Ráno přišla Kate.
  "Máš telefon."
  "Kdo volá?"
  "Michael. Laura mu řekla, že jsi v noci utekla, a že o nich už všechno víš. Chce si o tom promluvit."
  "Nechci s ním mluvit, ať mě nechá být!!!" křičela jsem. "Ať mi dá pokoj!!!"
  "Měla by sis to od něj nechat vysvětlit, mrzí ho to," naléhala dál.
  "Nechci, nechte mě být oba dva!"
  "Dej si říct," přemlouvala mě.
  "Ne, ne a ne!"
  Kate práskla dveřmi. Začala jsem znovu brečet.
 Miluji ho z celého svého srdce, ale tak moc mi ublížil...to bolí!!!
Štědrý den:
  Na Štědrý den pořádala naše velká reklamní firma večírek, ostatně jako každý rok. Po několika dnech strávených  v zamčeném pokoji, jsem se rozhodla, že půjdu. Kate se nabídla, že mě doprovodí.
 Párty byla až večer, takže jsme měly přes den dost času, koupit si šaty a náležitě se připravit na tu velkolepou slavnost. Koupila jsem krásné černé koktejlky a sestra modré sametové šaty se širokou sukní, dlouhou až na zem. Stihly jsme kadeřníka, a dokonce i lehký oběd .
 "Moc ti to sluší," řekla povzbudivě sestra při odchodu.
 "Tobě taky," odpověděla jsem, "ale už pojď, taxi čeká."
Nasedly jsme a vydaly se na večírek. Když jsme vstoupily, nemohla jsem uvěřit svým očím: všude plápolaly zapálené svíčky, bylo tam mnoho nazdobených vánočních stromů, spousta lidí, hudba, smích a veselí. Prostě nádhera. Vyzařovala z toho ta krásná vánoční atmosféra, kterou mám tak ráda. Rozhlížela jsem se kolem sebe a najednou...
  "O ne, to ne!" vyhrkla jsem potichu.
  "Co se děje?"
  "Je tady, mělo mi dojít, že tu bude, byl pozvaný."
  "Kdo je tady, co to plácáš?" dívala se na mě sestra vyjeveně.
  "Michael. Je tu. Musím pryč!!!" Chtěla jsem utéct, ale Kate mě vzala za ruku a zadržela.
  "Tak to ne! Nikam nepůjdeš! Nemůžeš před tím pořád jen utíkat. Vždyť s ním nemusíš mluvit. Možná si ani nevšimne, že jsi tady."
  "No tak dobře," nechala jsem se nakonec přemluvit.
 Celý večer jsem dávala pozor, abych ho nepotkala. Neměla jsem sílu s ním mluvit. Ke konci večera mě to ale unavilo, a přestala jsem se schovávat.
  "Dám si ještě jeden drink a půjdu," řekla jsem Kate.
  "Dobře, ale já tu ještě zůstanu, dobře se bavím a dnes se nám tu oběma líbí," zasmála se a pohladila si bříško.
  "Jedno Martini s olivou," požádala jsem barmana.
 Seděla jsem tam a popíjela. Na nic jsem nemyslela, všechno šlo jen tak kolem mě.
  "Tuhle píseň bych chtěl věnovat ženě, které jsem moc ublížil a mrzí mě to,"  uslyšela jsem najednou.
Otočila jsem se a uviděla Michaela, jak stojí na podiu a dívá se na mě. Začal zpívat:
  "Another day has hone, I'm still all alone....
Zpíval "You are not alone", věděl, že ji mám nejradši, srdce se mi sevřelo.
"Miluješ ho, tak za ním jdi" říkal hlas někde ve mně. Rozeběhla jsem se. Stále zpíval. Vyšla jsem rychle na podium a zůstala stát proti němu.
  "Miluji tě," řekla jsem.
  "Já tě miluji, Jane. Už ti nikdy neublížím, odpusť mi." Díval se mi do očí a já se dívala do jeho.
  "Odpouštím ti," usmála jsem se lehce.
  "V tom případě mám jednu otázku," řekl a políbil mě. V tu chvíli jsem ucítila, jak mi na prst vklouzává studený kroužek.
   Polibek jsem mu vrátila.
   "To znamená ano?" zeptal se s úsměvem.
  "Ano," zašeptala jsem a objala ho.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře