Dream III.

7. leden 2010 | 17.37 |

DREAM III.
Autor: Billie Jean
Počet slov: 6255

Uběhlo pár týdnů od Sandřiného podrazu (pomoci).

Užívaly jsme si života, který nás čekal a který nám začal aniž bychom tušily.

"Ahoj babi. Nevzbudila jsem tě?"

"Jéé, ahoj broučku. Proboha to voláš až z Ameriky? Tak rychle povídej ať tolik neplatíš." vyhrkla na mě.

Hýkla jsem smíchy: "Ale babi, tak budu platit, no. Neboj, mám to povolený." A mrkla jsem na M. sedícího vedle mě.

"Cos nám to provedla, takhle utéct? Moc nám všem.." a zachvěl se jí hlas "chybíš. Vždyť to není jako měsíc a půl v Austrálii."

"Neboj, za půl roku jsou Vánoce, tak přijedu, nebo vy sem." dala jsem jí větu na uklidněnou.

Ještě jsme si vyměnily pár vět, pak jsem zavěsila.

Myšlenky mi začaly ubíhat směrem domů. Doma jsem od nedávna fyzicky taky, ale jinak pro mě doma vždy budou Čechy, i přes to, že mám americké občanství a české jsem tím ztratila.

M. si všiml jak se zarývám do pohovky.

"Chybí ti, viď? Na Vánoce se s nimi uvidíš. Určitě. Ale bojím se tě tam pustit, abys mi tam už nezůstala." Smutně se pousmál.

"Neboj, pokud budu mít kdykoliv na vybranou mezi tebou a vším ostatním, tak si můžeš být jist, že si vyberu tebe, za jakoukoliv cenu." utvrdila jsem ho.

Do mého pokoje najednou vtrhla Sandra jak velká voda: "Zdárec lidi. Kamčo, čum na to." A vrazila mi pod nos Independent (americké noviny). Na titulní straně jsem byla já a M. J. Pod tím obrovský titulek: King of pop má motivaci pro své písně.

"Do háje." ujelo mi česky a podala jsem to M.

Ani na to nereagoval. Přečetl si článek, pár věcí nám vysvětlil. Sice se snažím před ním i se Sandrou mluvit anglicky, ale když jsme samy, tak melem tou starou dobrou nespisovnou češtinou. Zkrátka a jednoduše- anglicky snad umíme, ale v dost věcech ještě "plaveme". Naštěstí nám M. i Jerry ve všem vycházejí vstříc. Chtěli nám i najmout profesora, ale to jsme odmítly.

Když jsme byly druhý den se Sandrou samy přemýšlely jsme co teď. Nemůžeme se od nich nechat stále živit. Vždyť jsme v Americe sotva dospělý (od 21) a do důchodu daleko.

.... :)))

Vzpomněla jsem si na svou bývalou práci. "Jo, to byly doby. Z práce domů a večer jsem vyrážela ven, nebo jsem doma lenošila. Najednou není co pořádnýho dělat. Vařit nemusím, uklízet taky ne. Do školy nechtěj abychom chodily... Vždyť já si za chvíli budu připadat jako...” nedořekla jsem. Sevřel se mi krk.

"No, tak to dopověz.” Pobídla mě Sandra.

"Nevím, jen že si budu za chvíli připadat jak, slušně řečeno, placená společnice.” vyhrkla jsem.

Zděsila se: "Ale no fuj! Nech toho. Neber si to tak. Časem něco vymyslíme.”

Časem jsme opravdu něco vymyslely. Pomohla tomu náhoda- mail od bývalé spolupracovnice.

Bleskl mi hlavou šílený nápad- založit si vlastní noviny. Ale ne žádný denní tisk, třeba čtrnáctidenník pro mládež. O musice, drbech, módě atd. Něco jako je časopis Dívka u nás v ČR. Pokud vím, tak těhle časopisů tu moc není.

Hned jsme se toho se Sandrou chytly. Hodně nám samozřejmě pomohl Jerry. Taky i Petra z bývalé práce. Dala mi pár užitečných rad do začátku. Michael se do toho nemíchal. Moc se mu to nezamlouvalo. Už takhle jsme se vídali občasně. Většinou po večerech nebo nocích. Ani nebyl čas na objevování Californie. Ale toho jsme si se Sandrou užily až dost hned první den. Noční výlety, návraty kolem 5. ráno, končící druhý den bolestí hlavy. Ale stejně to začínalo postrádat to tajemno poznávání jeden druhého (s Michaelem, ne se Sandrou). Tak nějak se z toho stal zaběhnutý rituál.

Postupem času se tyto hrany otupily. Se Sandrou jsme si zvykly a světe div se, se nám začalo dařit. Už i M. pochopil, že se nechci jen nechat živit, a že v životě potřebuju víc než jen JEHO (absudrní, že?). I když on je stále to hlavní.

Občas nás se Sandrou někdo i pozná, ale většinou se jen ozve: "Jééé, to je ta od Jacksona, taková ta mladá, a ta z toho časáku.” Většinou se zasmějem a nijak nám to ani nevadí. Někdy jsme novinářům i "pózovaly”, což se M. nelíbilo. Vždy k nám vrazil s novinama v ruce a celý večer se pak tvářil jak divokej (bohužel jinak divokej než bych si představovala). Což mě trhalo srdce a nervy. Ale život není jen o tom, že si pro mě přijede princ z pohádky (ale bylo by to fajn, ne?!?).

Občas jsme se Sandrou a jejím Jerrym vyrazili do jiného státu.

Musím uznat, že jsem chvilkama záviděla Sandře. Její Jerry byl všude u ní a nedělal si nic z toho, že ho občas někdo vyfotil atd.

Zatímco M. pendloval mezi mnou, nahrávacím studiem (ještě jsem neslyšela ani jednu písničku kterou za tu dobu udělal) a dětma (ty jsem taky ještě ani jednou neviděla). Několikrát jsem mu říkala ať je někam vezme s sebou. Buď pak nejel vůbec nebo jel bez nich a vždy mi to vyčítal.

Nechtěl je brát, prý že je do toho všeho nechce zatahovat. Po několika neshodách mi došlo že ač mi M. už rok říká že mě miluje, nějak mu vypadlo, že jsem jeho děti neviděla. A podle toho jak na to reaguje asi ani neuvidím.

Občas si říkám jestli by opravdu nebylo lepší tohle nezažít, nebo abych se z tohohle snu probudila.

----------

Jednou v noci ve 2.30 se mnou cloumala Sandra: "Vstávej. Pojď mi pomoct něco přeložit."

Nemohla usnout, a tak šla odeslat pár mailů a nějakým záhadným způsobem (to jí jde) se nabourala do schránky Jerrymu.

Zamžourala jsem na monitor a chvíli jsem těkala očima po celém dopise.

"Tak nevím, jestli to chápu, ale jestli jo, tak je to průser." mumlala jsem si potichu.

Obavy se potvrdily- Jerry okrádá Michaela. Peníze jdou na různé účely vždy však na stejný účet nebo alespoň do stejné banky, a vsadila bych se, že majitel účtů je jeden a ten samý- Jerry.

Pomalinku jsem to s obavama vysvětlila Sandře. Málem se z toho složila.

Co teď? Zbytek celé noci jsme trávily v obýváku s cigárama a lámaly si mozky nad tím co dál.

Za pár dnů šla Sandra někam do města a já jsem se rozhodla jednat. Vyrazila jsem za Jerrym.

Nečekal mě: "Sandra tu není."

"Já vím. Právě proto tu jsem. Chci mluvit s tebou." A prošla jsem kolem něj dovnitř.

"Tak se posaď. Co si dáš?" reagoval v celku logicky, asi mou návštěvu čekal.

Zapálila jsem si a přisedla jsem si k popelníku.

Sedl si vedle mě: "Tak povídej." A pobídl mě.

Vše jsem mu teda vyklopila jedním dechem. Včetně že vím na jaké účty peníze šly.

Zůstal sedět a civěl na mě s otevřenou pusou. Po chvíli se probral: "Tak když už to víš, tak si  ty peníze můžeme nechat a odjet spolu někam. Uvědom si, že Michael by ti tolik peněz nedal."

Okamžitě jsem se zvedla a tryskovou rychlostí jsem utekla. Nešla jsem domů ale k Michaelovi. Jsou to jeho peníze a ty já bych přeci ani nechtěla. Chci jeho, ne jeho peníze.

M. byl náhodou doma.

Když mě viděl zhrozil se: "Proboha co je ti? Co se ti stalo? Proč brečíš?"

Dovedl mě do obýváku a utíral mi slzy. Zadrhávaně jsem mu vše řekla. Od mailu který Sandra omylem našla, až po Jerryho slova.

Po chvilce jsem se probrala a začala jsem rychle drmolit: "Proboha lásko! Já to takhle nechtěla. Snad se s tím ještě dá něco dělat, ne? Nechci, abys o vše přišel, chci ti pomoct ale nevím jak. Nechci aby sis myslel, že za to snad můžu já nebo Sandra, jen jsme na to přišly."

Vzal mě do náruče, hladil mě po vlasech a mlčel.

Po pár minutách pláče jsem se trochu uklidnila: "Proč mlčíš?"

"Co mám říkat? Prober se a jdi domů za Sandrou, musím si teď vyřídit pár věcí. Večer ti zavolám." odpověděl.

Udivilo mě to, ale poslechla jsem.

Sandra už byla doma a řádně se mě lekla: "Ty vole!"

Sedla jsem si a zapálila. Tentokrát ta cigareta byla jen malá náplast na mé zdevastované nervy. Sedla si ke mně a čekala. Vše jsem jí řekla. Začala taky brečet (to je poprvý co to u ní vidím). Objaly jsme se a řvaly společně.

"Tak to jsme v hajzlu." uteklo mi.

Po dvou hodinách jsme konečně začaly myslet relativně normálně.

"Do háje. A já mu dala vše. Chápeš? Já mu chtěla dát zbytek svýho života. Vybodla jsem se na vše včetně Čech a teď tohle. Teď je taky na Mikovi co bude dělat. Nějak mi to nedochází že vše vzal takhle. Fakt ti tohle řekl? Řekl ti abys odešla že ti zavolá? Ježíš, to je vůl. Teda promiň, ale je."

Má pravdu. Jsem ráda, že mě Sandra z ničeho neobviňuje, asi je taky ale jediná. Aby ne, když tohle vše prožívá se mnou. Ale já mám Michaela a o toho se můžu opřít.

Jako kdybych to přivolala zazvonil telefon: "To jsem já. Přemýšlel jsem. Nevím jestli to vše zvládnu. S Jerrym to vyřeším sám. Musím si vše zařídit a bude to šílená dřina. Bude lepší, když už se neuvidíme. Samozřejmě vás se Sandrou budu ještě určitou dobu finančně podporovat. Sbohem." A zavěsil.

Sandra vše slyšela: "Musíš to zvládnout a vydržet, nějak se to časem spraví. Ne, neřvi, ne, proboha, ne!!! Je to jen chlap. Je to idiot a neví co má. Teda asi co měl. Zapomeň na něj a nebreč. Nezačínej s tím, prosím. Je to idiot!" a chytla mě za ruku.

"Ale já toho idiota milujuuuuuuu!" zavřískala jsem.

Vše je pryč. Vše co jsem měla, dávala, dostávala a chtěla. A to nemyslím peníze. Měla jsem nový život který je pro ostatní (stejně jako pro mě dřív) jen snem. Dávala jsem vše, lásku, touhu, čas a celou svou duši i srdce. Dostávala jsem totéž až na jedno- důvěru. Možná je tohle vše přehnaný, ale člověk si uvědomí co má až když to ztratí. První muž kvůli kterému jsem vše riskovala a na jinýho se ani nekoukla (u mě výkon, co? J ). Já ho ale neztratila svou vinou. Teď s tím ale nic neudělám. Snad můžu mít jen výčitky, že jsem něco nezjistila dřív, nebo snad Michaelovi neřekla něco jiného. Teď mám jen prázdno v srdci. Život tady už je jen prasklá bublina a všechny mé sny do budoucna se rozplynuly jako po probuzení.
Ztratit Michaela Jacksona není jako rupnout u zkoušky, jako přejet stopku u řidičáku, nebo snad připálit polévku. Ztratit Michaela Jacksona je jako ztratit život. A ten můj život se hroutí. "Neblázni, holka, on se vrátí. Neboj." říká Sandra a dodává: "Hele, já vím, že na to nemáš náladu, ale oblékni se, vyrážíme. Udělej si něco s obličejem. Jdem ven. Alespoň trochu zapomenem."

Po dalších 10ti minutách přemlouvání jsem ji nerada poslechla. Obdivuju na ní to, že ač se jí vlastně zbořil svět, tak má ještě sílu mi pomoct. Jak ji ale znám tak se tím vnitřně užírá stejně jako já.

Po půl hodině už jsme stály před domem a mávaly na taxík. Odvezl nás do centra přímo před určený bar.

Vešly jsme. Téměř vše bylo obsazené.

Přišel k nám číšník: "Promiňte, ale máme dnes plno."

"Prosím? Ani dvě místa?" zeptala jsem se.

Otočil svůj pohled na mě, zazmatkoval a odběhl. Říkal tomu dalšímu u baru: "Dívej, to je ta od Jacksona. Někde místo najdu." A vrátil se aby nás usadil.

Hmmm, ta od Jacksona. Od kterýho, když ten jedinej mě poslal k vodě...? "Z té od Jacksona" se stela "ta bývalá od Jacksona".

Obě jsme si objednaly vodku s džusem. První do mě zmizela na jeden lok. Sandra vyvalila oči, ale neříkala nic. Asi po půl hodině si k našemu stolku přisekl neznámý kluk. Věkem tak kolem 18. Začal se s námi bavit jako kdybychom se znali. Většinou mluvila Sandra, já jsem poslouchala a pila. Hodně pila. Díky stoupajícímu promile jsem přestávala pomalu vnímat okolí.

Sandra se zvedla k odchodu. Ten kluk (nějaký George, ale máme mu prý říkat G.) se nás snažil zadržet.

Ani jsem nechtěla vstávat od nedopité skleničky: "Jdi sama, já ještě nejdu."

"Cože? Snad půjdeš taky, ne?" divila se Sandra a mluvila na mě česky.

"Vrať se sama. Já se zkouším bavit." Odvětila jsem jí.

Ještě chvíli se mě snažila odvést ale pak to vzdala.

G. chvíli mlčel a pak mi nabídl: "Něco ti dám, pomůže ti to." A z kapsy vytáhl sáček s malými kulatými prášky.

Jeden vyndal na dlaň a podal mi ho. Vzala jsem si ho, koukla na něj a překvapeně jsem zjistila že to je extáze. Droga. Malý žlutý prášek se sochou svobody. Váhala jsem. Stejně už nemám co ztratit!!! Dala jsem ho do pusy. Nemá žádnou chuť. G. Se na mě díval se zvednutým obočím. Polkla jsem ho. Trochu mě tlačil v krku, a proto jsem ho zapila vodkou s džusem.

"No vidíš, bude líp." A taky si jeden vzal.

"Co se ti vlastně stalo?" zeptal se mě po chvilce.

"Ale, trable s láskou a vlastně s celým životem. Divím se, že mě neznáš z bulvárních plátků." A smutně jsem se pousmála.

"A kdopak jsi?" zeptal se zvědavě.

"Přesně ti to říkat, nebudu, nechci ještě problémy přidělávat." Odpověděla jsem vyhýbavě.

"Před pár měsíci jsem přiletěla do Ameriky z Evropy a teď se mi ten svět tady zbořil." Doplnila jsem.

"Hmmm. Tohle tě vyléčí. Mě to taky pomáhá." řekl.

Měl pravdu. Po pár minutách mi bylo lépe. Už jsem se i dokázala smát jeho vtipům. Teď mi nepřijde že svět je tak černej jako ještě před hodinou. Pila jsem, kouřila a skvěle se bavila.
I neonová světla u stropu se mi zdály veselejší. Vpíjely se do sebe a chvílema zase oddělovaly.

Společně jsme se smáli tvářím lidí okolo nás. Někdo měl nos jako Pinokio a jiný zase sloní chobot.

Smála jsem se i číslicím svého mobilu. Měnily velikost i barvy.

Ne, svět není tak hnusnej. Je skvělej, úžasnej a legrační.

G. mě chtěl políbit.

"Ale né," rozesmála jsem se, "starej má voči všude." A rozchechtala jsem se do nekonečna nad těma očima všude kolem mě.

Jenže tenhle podnik nebyl nonstop. Ve 4 nás vyvedl vyhazovač a i přes to, že jsem na něj řvala: "Počkej, až na tebe zavolám Majkla, ty jedna vopice!" nás vyhodil před vchod na dlažbu. A my se s G. smáli i tomu.

Rozloučila jsem se a každý jsme šli na opačnou stranu.

Taxikář mě rozesmál svou jízdou. Chvilkama brzdil, chvilkama zatáčel.

Do bytu jsem se dopotácela naprosto mrtvá až když svítalo.

Samozřejmě se probrala Sandra: "Ty vole, ty ji máš jak z praku. Jdi chrápat. Ráno ti bude pěkně blbě."

A taky že bylo. Hlava mi třeštila a žaludek se mi stahoval v křečích. Nejhorší byla ta žízeň
a byla jsem strašně vyčerpaná. Ještě že je víkend a nemusím do práce.

Odpoledne už mi bylo lépe. Sandra se naštěstí nevyptávala a já jí také nic neříkala.

Druhý den večer mi volal G.: "Nazdár. Jak je? Dáme dneska večer? Mám volnej byt a bude tu pár kámošů. Tak doraž."

"Jasně, to bude fajn."

Řekl mi adresu a já slíbila že v 8 přijdu. Vidina zábavy mě lákala až jsem tomu sama nevěřila. V 7 už jsem si volala taxík.

"Kam jdeš?" zeptala se Sandra.

"Za G., něco pořádá."

Ani mi nepřišlo důležitý se jí ptát jestli půjde taky. Ze Sandry se teď stala paní důležitá pracující.

"Ale zítra je pondělí, musíš do práce." oponovala.

"Tak si vezmu dovolenou. A rovnou do konce týdne." štěkla jsem na ni a odešla jsem.

Taxík mě vyložil u velké vily s obrovskou a nádhernou zahradou. Trochu mi to připomíná dům M. J., ale nechci na něj myslet.

Vůbec se neozval. Nebýt našich novin, tak nevím co s ním je. Snažím se na něj nemyslet, ale znám to... čím víc se snažím zapomenout tím častěji si na něj vzpomenu.

Barák byl luxusně vybaven. Hrála tu hlasitá hudba neurčitého druhu. Během pár minut jsem se pozdravila a seznámila s jeho přáteli. Připadá mi že jsou všichni mladší než já, ale to nevadí.

Poté, co jsem vypila pár sklenic vína si ke mně přisedl G. a nabídl mi opět "šťastný prášek", jak on tomu říká. Neodmítla jsem.

Po chvíli začal působit. Bavila jsem se výborně. Nabídl mi ať u něj přespím. To jsem také neodmítla, jen jsem Sandře poslala sms plnou smajlíků a pravděpodobně i plnou pravopisných chyb.

Nějak mi nepřišlo zvláštní že pár lidí kolem mě začalo vytahovat tvrdé drogy.

"Ty si nedáš?" přisedl si neznámý kluk.

"Ne." Odpověděla jsem.

Přeci jen jsem to už kdysi na Nábřeží v Praze slíbila i Michaelovi. Ale vlastně....co mi je po něm?!?

Chvíli mě přemlouval. Svolila jsem a nastavila jsem mu pravou paži. Zasmál se mé neohrabanosti. Trochu mi zaškrtil ruku, poručil mi zacvičit s ní a poté do naběhlé žíly vsunul jehlu s podivným roztokem a ten mi do ní vstříkl.

Po pár minutách se mi udělalo divně. Ne špatně, ale nějak jsem nedokázala ovládat své tělo
a ani myšlenky. Opřela jsem se a zvrátila jsem hlavu vzhůru. Před očima se mi odehrávaly podivný věci. Jen mlhavě jsem si uvědomovala co se vlastně děje a že mám halucinace. Ale neměla jsem žádné starosti, problémy ani vzpomínky. V tu chvíli jsem si myslela že jsem vyhrála...

Pak si už nic nepamatuju. Až ráno. Nic mi nebylo. Hlava mě nebolela, což mě docela udivilo po tom, kolik jsem toho vypila. Jediné co mi zbylo byla malá červená tečka na předloktí. Chvilku mi trvalo než jsem si rozpomněla.

Co proti tomu všichni mají? Vždyť to nic není! Jen neškodný prostředek ke štěstí.

Zamžourala jsem vedle sebe. G. se zrovna probudil.

Otřel si oči a pípnul: "Dobrýtro."

Šel do koupelny. Rozhlédla jsem se. Po pokoji leželo 10 lidí. Na křeslech, pohovce i po zemi.

G. se vrátil a zakřičel: "Lidi, vstávat, jede se dál!"

Po chvíli se opravdu všichni probrali. Hromadně jsme se najedli. Kolem poledne se to opět rozjelo. Alkohol, cigarety, tráva, extáze a opět tvrdší věci.

Tentokrát jsem si toho kluka ze včerejška vyhledala já.

"Čau. Máš ještě?" zeptala jsem se ho.

"Jasně. Ale už za prachy, první byla zadarmo." Zakřenil se.

Dala jsem mu požadovanou sumu. Malá zrovna nebyla. Odešla jsem s tím na záchod. Podle toho, co si pamatuju z večera jsem se pokoušela najít žílu. Ten pohled na jehlu zajíždějící pod kůži byl hnusnej. Ale pro zábavu musí člověk něco vytrpět

O pár týdnů později....

Do práce chodím už málokdy. Většinu času trávím s G. po klubech apod.

Už se pro mě stalo zvykem že si každý den kupuju od jeho kamaráda své dávky. Občas si dám jednu, někdy dvě. Podle chuti a nálady.

Sandra je na mě naštvaná a promluví se mnou jen to nejnutnější.

Zrovna naposled jsem se pohádaly kvůli penězům na byt a kvůli práci.

Naštvala mě, tak jsem šla na záchod.

Georgův kamarád mi říkal ať si tenhle kousek nechám do zásoby, prý je dost silnej.

Ale přesně tohle já potřebuju. Musím se dostat z tohohle světa. Světa kterej je plnej nechápajících lidí a divnejch keců o tom co bych měla a co neměla dělat.

Když mi obsah jehly vplul do krve vzpomněla jsem si na Michaela.

Od posledního telefonátu uběhly 2 měsíce a on se vůbec neozval. Jen jsem slyšela hlášku
 o tom, že prý Jerryho vyrazil a ten se vzápětí na to zastřelil. Ale to se mnou už Sandra neřešila. Ale peníze Michaelovi nepřibyly a stejně se prý stahuje do pozadí a nekomunikuje ani s novináři.

Náhle to začalo působit. Ale nějak divně. Mám křeče téměř po celém těle a začínám pomalu ztrácet vědomí....

Tak tohle byla téměř moje "zlatá dávka", jak se říká té poslední před předávkováním nebo smrtí.

Probudila jsem se až v nemocnici. Stáli nade mnou 3 doktoři. Když si všimli že jsem otevřela oči, jeden z nich na mě začal mluvit a svítil mi baterkou do očí.

Přišla Sandra: "Tohle mi, blázne, nedělej! Pane Bože, ty jsi ale jelito, málem bylo pozdě. Já to měla tušit, že se s tebou něco děje." Šeptala.

Prý mě našla vedle vany. Ležela jsem s vyhrnutým rukávem a jehlou vedle sebe. Teď musím v týhle nemocnici projít protidrogový léčení.

Ale já se léčit nechci! Tohle byla jen blbá nálada. Kdyby mi nenaštvala, tak bych tady teď neležela.

Moc jsme si nepopovídaly protože se mi udělalo strašně blbě.

  

Už 3 dny tu ležím s kapačkama. Doktoři tvrděj že mám rozpadlej metabolismus, takže jsem stále na kapačkách.

3 dny jsem bez drogy a je to pro mě mučení. Když se mi povedlo usnout, tak se stejně co chvíli probudím bolestma.

Další den byla Středa a přišla za mnou Sandra. Přisedla si na postel: "Čau. Tak jak je? Neboj, bude líp. Ale fakt by bylo lepší kdyby ses šla léčit. Takhle se z toho nedostaneš a ještě je to pro tebe trápení." Na chvilku ztichla a pak pokračovala: "Jackson volal. Ptal se po tobě. Ví o tom, ale ne ode mě. Chtěl sem jít, ale odmítla jsem to za tebe. Asi bys ho teď nechtěla vidět když to vše...když to vše je kvůli němu."

Má pravdu, je to vůl, ale já jsem ještě větší. "Sandro, ale já nevím co mám dělat. Já to nezvládám. Vykašlal se na mě ale já ho miluju. Ne kvůli penězům, který už stejně nemá."

Chvíli jsme si vylejvaly srdíčka, a pak odešla. Přisla druhý den a hned mi podávala noviny. Teď už jen z její redakce: "Čti! Teda počkej, sotva mhouráš, já ti to přečtu."

Po pár větách mi to došlo. Sandra pořádá dobročinnou akci pro MJ. Směšná představa, ale Michael peníze potřebuje. Alespoň pro začátek. Téměř všechny oslovené osobnosti a hvězdy souhlasili s účastí.

"Je to zítra." Řekla.

"Hm. A ty tam budeš dělat co?" Zeptala jsem se.

"Já to uvedu. A ty se mnou." Odpověděla.

"Cože?" Vykřikla jsem a přepadl mě nepříjemný kašel.

"Jistě. Přeci to nemůžu začít sama." Nevzdávala to.

"Musíme mu pomoct. Nesmíme ho v tom nechat. Jo a bude tam taky. Nejdřív mi vynadal, ale po dvou dnech souhlasil." Pokračovala.

Tak z toho jsem celá hotová: "No ty seš v pohodě. Já před dvouma tejdnama málem padla a teď mě táhneš na koncert." Pak jsem si to teprve uvědomila a okamžitě mi začaly téct slzy: "Já mu chci pomoct. Jakkoliv." Dodala jsem se sevřeným hrdlem.

"Tak proč tu ležíš, ty vole? Dělej." Křikla na mě.

NO JASNĚ!

V ruce už jsem měla jen jednu kapačku a tu jsem hravě vyndala. Jen slézání z postele mi stále dělá problémy.

Pomohla mi, vzala mě podpaží a už jsem mířili k autu.

Konečně doma! Soupla jsem si na váhu: 47kg. To je o 13kg méně než ještě před 14 dny. Jsem vychrtlá, zblblá, slabá a je mi blbě.

Pořádně jsem se osprchovala a zlehka najedla dietního jogurtu...blbé, ale alespoň něco, co teď můžu.

Chvíli jsem večer koukala na TV. Každou chvíli mluvili o zítřejším koncertu. Naše sláva (Sandry a má) už naštěstí utichla takže jsme nebyly nikde. Nikdo o nás téměř neví.

Sedíme před TV a já se jí ptám: "Můžu?" a zároveň ukazuju na krabičku cigaret ležící na stole.

Překvapilo ji to: "Ale jo, jasně, pokud ti to neurve plíce."

Vzala jsem si jednu a zapálila ji. Konečně je zpět ta známá chuť.

Sandra se na mě dívala s obavama. Natáhla jsem. Ze začátku mě to v krku škrábalo, ale vypadá to že to přežiju. Druhý šluk, třetí, čtvrtý...je to v pohodě. První jsem vykouřila snad na pět natáhnutí. Típla jsem ji a hned jsem si zapálila novou. Sandra mě stále pozorovala. Při zapalování druhé cigarety mě překvapila: "Vidím, že jsi zpět! Vítej!" a dala mi herdu do ramena až jsem poskočila.

Tu noc jsem poprvé za čtrnáct dní spala klidně a bez probuzení.

Ve 12 mě až vzbudila Sáňa: "Vstávej lenochu. No vidíš, už máš lepší barvu. Teď už jen přibrat."

Umyla jsem se a vešla do kuchyně: "Mám hlad. Ale hroznej." Otočila se a zasmála: "No sláva. Tak to už jsi zdravá."

V 5 odpoledne už jsme jely na stadion. Větší jsem snad v životě neviděla.

Bylo tam ještě poloprázdno.

Připomnělo mi to Letnou jak vypadala když měl v Praze MJ koncert. Já si tenkrát válela šunky v Řecku a jeden o druhém jsme nevěděli. Vlastně je to podobné jako dnes...teď už o mě taky neví.

Přerušila mě Sandra: "Hele, budeš muset na jevišti mluvit se mnou. Sama to neodblekotám." "To si ze mě děláš blázny, ne? Ani mě nehne. Na to zapomeň!" uzemnila jsem jí.

Vždyť já v životě nemluvila před více jak 20 lidma, a to ještě ve třídě.

V 6 už byl stadion plnej. V první řadě seděli VIP, mezi nimiž MJ samozřejmě nechyběl.

NE, před ním mluvit nebudu.

Udělalo se mi blbě.

"Hned jak dokončíme přivítání atd., tak tě hned pošlu domů, neboj. Vydrž 20 minut." Snažila se mě uklidnit Sandra.

Ale to že se pravděpodobně složím na jevišti mě asi nemine.

Mám horečku, bolí mě hlava a mám křeče. Prostě jasný abstinenční příznaky.

Je čas vejít na podium. Sandra na mě mrkne a já jen cítím jak ze mě kape pot a že mi začíná šumět v uších.

Saňa se chopila mikrofonu: "Ehm...Dobrý večer, dámy a pánové..."

Přivítala všechny pár stručnými větami a předala mikrofon mě.

Co teď?

Pozoruji že všichni ztichli. Aha, takže asi nejsem tak neznámá.

"Chtěla bych poděkovat všem kdo jsou tu. Nejen účinkujícím ale i posluchačům. Jsme tu, abychom pomohli Michaelu Jacksonovi, tomu, který dříve pomáhal ostatním." Už cítím jak se mi do očí vlévají slzy.

"Všichni víme co se mu stalo, a tak jsme se rozhodly mu pomoci MY!" odkašlala jsem si. Na stadionu bylo ticho. Všichni čekali.

Dobrá, s pravdou ven.

"Dnes jsem tu původně ani neměla být, jak určitě sami dobře víte. Ale rozhodla jsem se i přes to vše pomoc tomu kdo dříve pomáhal mě."

Okamžitě po posledním slovu jsem omdlela.

Probudila jsem se až doma. Stál nade mnou doktor a Sandra.

Když doktor odešel, přisedla si ke mně na postel: "Promiň, neměla jsem tě nutit a přetěžovat. Fakt promiň. Jo, abych nezapomněla, hned jak jsme s doktorem přijeli sem a uložili tě, dorazil i Michael."

Asi omdlím znovu.

"Co chtěl?" zachraptěla jsem na ni.

"Vidět tě. Tak jsem ho vyrazila a dala mu dost jasně najevo, že o něj sestojíš, protože všechno co se ti stalo má na vině on." naštvaně to ze sebe chrlila.

Nevím, jestli jí mám poděkovat nebo ji za to vynadat.

Za 2 týdny...

Díky Sandře, která se o mě stará a zároveň mě hlídá, je mi už téměř skvěle. Teda pokud pominu ty psychické věci.

Vrátila jsem se zpět do práce a už začínám vše zvládat téměř jako dřív.

Dokud nepřišel osudný pátek!

Měli jsme se Sandrou vybírat články pro uveřejnění a jeden z nich mi vyrazil dech. Byly tam 2 fotky. MJ a Lisa Marie Presleyová s podtitulkem: "Opět další aférka."

"Sáňo." Kuňkla jsem, podala jí článek a beze slova jsem odešla k popelníku kde jsem se už topila  ve vlastních slzách.

Po chvíli přišla za mnou: "Neblbni. Třeba to tak není. A i kdyby bylo, tak se ti bude alespoň snadněji zapomínat. Zní to hnusně, ale je to tak. Pokud je skutečně takový, tak ti za to ani nestojí. No tak, holka, nešil." Snažila se mě marně uklidnit.

Beze slova jsem cigaretu típla, čapla jsem klíčky od auta a rychle odešla.

Sandra mě nestačila zastavit, a tak jen vyběhla ze dveří a křičela na mě přes chodbu plnou lidí: "Kamčo, neblbni, vždyť ji zabiješ!"

Všichni se otáčeli a divili se co se děje.

Jo, Sandra má asi pravdu, vyřídím si to sní. Myslím, že brzdový destičky jsou po téhle jízdě zralé na výměnu. Jela jsem přes několik bloků stylem brzda-plyn a v rádiu zrovna začali hrát You rock my world. Ha, ha!! Maj pravdu, změnil mi svět, a to už nikdo nevrátí!

Ale proč za to trpím já. Neměla jsem na výběr jestli ho poznat nebo ne. Teď už bych se rozhodla jinak, nechtěla bych ho znovu poznat. Ne, nechtěla.

Prokličkovala jsem centrem a po dalších 10 minutách už jsem prudce brzdila před vilou L.M.Presleyový.

U vrátek mě zastavila její gorila.

Vytáhla jsem průkaz "Novinář VIP"

Zavolal vysílačkou nějakýho boss, poprosil mě až chvíli počkám.

Nechal mě 5 minutě nervózně přešlapovat s cigárem, pak mi řekl až ho típnu a pustil mě dál. Naštěstí jsem vystihla ten okamžik kdy opravdu byla doma měla čas.

Přivítala mě s úsměvem, ale když si všimla že ho neopětuju, tak jí ztuhnul.

Posadily jsme se.

"Jsem ráda že tě poznávám i osobně. Hodně jsem toho o tobě četla. Pravda je, že těch posledních pár článků nebylo zrovna lichotivejch. Ala prý jsi se z toho dostala, gratuluju. Michael říkal..." začala, ale skočila jsem jí do řeči.

"Proto jsem tady" spustila jsem na ni.

"Proč? Hele, já ti nebudu říkat co si myslí, to je vaše věc."

"No, to doufám", chystala jsem se už k útoku, "nechci vědět co jste si říkali ani nechci vědět co jste dělali, když tu strávil noc."

Zarazila se: "Aha! Jo takhle to je! Tos to špatně pochopila..." snažila se mi to vysvětlit, ale skočila jsem ji do řeči: "Haha", zasmála jsem se ironicky, "ty mi chceš říct jako že jsem blbě pochopila že se ti vybrečel v posteli?!? No to si ze mě děláš srandu. Tohle ti nesežeru."

Ona si asi fakt myslí, že jsem úplně blbá.

"Počkej, uklidni se a chvilku mě poslouchej," a spustila, "přijel neohlášeně. Hned ve dveřích se rozbrečel. Pozvala jsem ho dál. Seděl tedy jako bez duše. Já vím, že mi to asi ani věřit nechceš, ale rozvodem náš vztah skončil, teď jsme pouze přátelé. No, ale zpátky! Začal o tobě vyprávět. Dokonce i mluvil o tom jak přivíráš oči, když si zapaluješ cigaretu. Povídáním o tobě jsme strávili celý večer. Pak jsem mu bez postranních úmyslů nabídla ať tu přespí a on souhlasil. Když se trochu uklidnil, šel spát. Do vedlejších pokoje pro hosty. Já spala ve svojí ložnici, ne sním, bez něj!

Dohromady jen vím, že tě stále miluje a je celý špatný z toho, že už ho nechceš znát. Prý je v koncích a neví co má dělat. To je vše."

Teď jsem na ni koukala s vytřeštěnýma očima  připadala jsem si jako ten největší vůl.

Po chvilce pokračovala: "Uvědomuje si že všechny problémy který jsi měla byly a jsou kvůli němu."

Domů jsem se vrátila se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem šťastná, ale zároveň se bojím co teď.

Vrazila jsem k Sandře. Zrovna seděla u PC a lámala si nad něčím hlavu.

"Nazdar. Kdes byla?" otočila se na mě.

"Ahoj, mami." zasmála jsem se. "Poslouchej, co mi řekla Lisa Marie." a chtěla jsem pokračovat. Zarazí mě: "Proboha, tys tam byla? Snad si jí nerozbila hubu?"

"Nerozbila, i když jsem původně chtěla."

Odsedla si od PC, nabrala směr do obýváků, zasedla do pohovky a kývla na mě hlavou. Došla jsem za ní, sedla jsem si a zapálila jsem si.

Dala jsem se do vyprávění a ona mě sledovala o otevřenou pusou.

Když jsem dovyprávěla, vyhrkla ze sebe: "No. Hm, to je fajn. Ale co teď? Půjdeš za ním? Nevím, jestli by to bylo dobrý. Ublížil ti a ty ho teď přeci nepůjdeš prosit až se vrátí jen proto, že on neví jestli bys chtěla nebo ne."

"Máš pravdu, ale zas nemůžu do nekonečna čekat až se ozve. Čas otupí i ostrý břit... Jo, jak to vypadá s penězma z koncertu?"

Zamyslela se: "Musíme mu to předat oficiálně. Ať si veřejnost nemyslí, že jsme si to nechaly nebo že se o tom nesmí vědět. Ještě že to okrádání není zveřejněný se všema detailama, jinak bychom se vysvětlování nevyhnuly. Navíc tobě to tenkrát asi nepomohlo. Naopak. Můžeš být ráda že jsi v pořádku. Stejně za to může Jackson. Nebýt jeho, tak ses do těhle problémů ani nedostala.

Mohli jsme si dál žit doma, chodit na ....., hádat se s rodičema, tys mohla dál dělat v redakci a dál si o něm jen snít."

Neodpověděla jsem. Zapálila jsem si další cigaretu a pozorovala jsem osvětlený strop pokoje. Asi po 10 minutách mlčení mi zazvonil mobil.

Vyndala jsem ho z kapsy a na monitoru bylo napsáno "Michael".

Ukázala jsem to Sandře, ta reagovala ihned: "Zvedni to a chovej se odměřeně. Ne abys mu místo pozdravu vykecala že ho chceš zpátky, ty jelito."

Zvedla jsem to a on spustil: "Ahoj. Na zítřek od 6 večer je naplánováno slavnostní předání šeku. Doufám že se to hodí. Myslím, že bys ho měla předat ty nežli Sandra. Podrobnosti pošlu okamžitě mailem. Mimochodem, chci zítra definitivně vyřešit náš vztah, tak se rozmysli." A čekal co odpovím. "Jistě, zítra se to hodí. Nashle zítra." A ukončila jsem hovor.

Sandra vše slyšela a teď reagovala: "Ty vole. Za prvé tam musíš být hvězda večera a za druhé, buď ti chce říct sbohem, nebo si tě vezme."

"Si ze mě děláš pr...(pozn. autora – cenzurováno). To tam padnu. Podle toho jak mluvil se mo to nelíbí. Ale vůbec."

Ten večer jsme nakonec dospěly k názoru že to bude rozchod. Říkal to tak nechutně odměřeně. Nesnáším, když se chlapi takhle chovaj, natož on.

V noci jsem toho moc nenaspala. Ještě méně než obvykle.

Řekla jsem si že alespoň dopoledne půjdu do práce.

Tam mě všichni, po tak dlouhé době, přivítali s nadšením. Alespoň že práce mi zbyla.

V 6 jsem stála na podiu a koukala na Sandru stojíce za oponou.

Měla jsem modré šaty (prý mi jdou k očím) a v ruce jsem nervózně žmoulala šek.

M. přišel v bílém obleku, bílé košili a černé kravatě. I klobouk byl bílý. Už  když se blížil jsem ucítila jeho obvyklou vůni. Už to mě roztřáslo.

Popošla jsem k mikrofonu: "Hezký večer všem. A vítám Vás tu. Vítám zde i Michaela Jacksona."

Teď jsem se podívala na něj. Přes měsíce jsem ho neviděla, pokud nepočítám zahájení koncertu.

"Jsem ráda, že ti zde smím slavnostně předat šek z koncertu." A podala jsem mu ho. Poděkoval a podal mi ruku. Já jsem se mu zbaběle do očí nekoukla.

Zhluboka jsem nadechla a naklonila k mikrofonu: "toto v oficiálním programu není, ale chtěla bych se s vámi rozloučit. Nyní už mě zde nic nedrží," koukla jsem se na Michaela, "to co jsem možná částečně způsobila jsem napravila, a proto se vracím domů do České republiky."

Publikem to zašumělo. Nikdo to nečekal, pravděpodobně ani Sandra, která se v zákulisí určitě chytá za hlavu a hledá zapalovač.

Michael přistoupil blíže a lesknoucíma se očima říká: "Zůstaň tu, prosím." Odkašlal si. "Jen doufám, že to není slyšet v mikrofonu."

S otazníkem v očích jsem se mu zadívala do očí.

Pokračoval a začal něco lovit v kapse.

"Chtěl jsem se ti omluvit. Vím že tvé problémy byly kvůli mně. Víš, to je ale odvaha začít s drogama kvůli chlapovi. Věř mi, že za to nestojím. Nevěřil jsem svému srdci. Teď už mu věřím. Miluju tě."

Chytl mě za ruku a najednou mi na prsteníček navlékl lesknoucí se kroužek.

Podívala jsem se na něj. Plakal. Ale to já už taky. Nebrečel nijak divoce, jen mu prostě tekly slzy a on je nezastavil.

Nějak mi nedošlo že bych taky měla něco říct. Stále jsme byli na jevišti.

Zvedla jsem k němu uplakané oči. Natáhnul ruku a něžně mi setřel tekoucí slzu. Na okamžik se usmál.

Udělal krok ke mně, takže už nás nedělilo nic. Chytl mě za ruku, hluboce se na mě zadíval a hlasitě, tak aby to bylo slyšet v mikrofonu řekl: "Will you marry me?"

Publikum ztichlo a všichni obrátili pozornost na nás.

Vyrazil mi tou otázkou dech.

Miluju ho skutečně, ne tak jak kdysi jako fanynka, a proto chci život strávit s ním.

Teď už s úsměvem odpovídám: "Yes, I will."

Michael mě objal a publikum začalo tleskat.

Uááá, nenávidím vstávání a už vůbec ne do práce. Z toho budíku mě jednou klepne.

Vlastně budík ani ještě nezvonil. Už vím, probudila jsem se sama, mluvila jsem ze spalní.

Co jem to jen řekla? Něco jako: "Yes, I will."

Hm, už jsem na tom asi dost bledě když mluvím ze spaní anglicky a ještě ke všemu mi stále tečou slzy. Nemůžu to zastavit. Kdybych aspoň věděla co se mi zdálo, ale pokaždý si to nezapamatuju.

                               No, nic je čas sejít

Díky tomu, že jsem vstala dřív stihnu sprchu.

V koupelně jsem se vyděsila vlastního obličeje a divně .....výrazu. Takový mám spíš po infarktu...: )))

Když jsem byla ve vaně, vzpomněla jsem si že bych si měla sundat prstýnky.

Přemýšlím, kam je dát.

Hm, všechny tři dám na roh umyvadla, ať je pak nehledám po celý koupelně.

Sprcha mě dostatečně probrala. Vylezla jsem ven, osušila jsem se a když už jsem se chtěla hladově vrhnout na ledničku, vrátila jsem se pro prstýnky.

Čapla jsem je do dlaně a odpochodovala do obýváku.

Jejda, ve vaně jsem byla nějak dlouho.

Budu muset nasadit turbo rychlost abych to stihla...: )))

Vzala jsem si prstýnky a zjistila jsem že asi neumím počítat. Jeden zbyl. To není možný. Podívala jsem se na ruce a na levém prsteníčku byla kůže trochu oblačený.

Nasadila jsem ho a on seděl. Matky být nemůže, byl by jí malý.

Jakto, vlastně, že nikdo není doma?!?

Už vím, odjeli na Moravu, tak mě čeká poklidný týden.

Z pokoje pípla textovka. Šla jsem pro mobil. Sandra: "Večer zavolám a domluvíme se na pinec. Měj se, šílenče. Doufám že jsi ještě neznásilnila ten plakát Mika ode mě."

To jsou ale blbý fóry.

Vrátila jsem se zpět k dumání nad prstýnkem. Vypadá, že je zlatý a s bílým kamínkem na vrchu. Takovýhle bývají snubní, ne?

Sundala jsem ho a vzpomněla jsem si že každý zlatý má punc, třeba na něm bude rok výroby, nebo tak něco.

Pootočila jsem ho tak, aby se dalo přečíst co je uvnitř vyryto. Nechápu, je tam: "MJ with love".

Asi jsem se fakt zbláznila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře